Piranesi se na rozdíl od bezmála třikrát delšího Jonathana Strange může pyšnit pouhými dvě stě padesáti stranami. Přesto si myslím že, podobně jako jeho předchůdce, mnoho čtenářů odradí svou zdlouhavostí. Susanna Clarková totiž nespěchá. Neváhá první čtvrtinu knihy věnovat popisu Piranesiho komorního, snového, téměř až abstraktního světa skládajícího se z rozlehlých Síní zdobených pikareskními Sochami a omývaných Mořskými Proudy. Nechtějte dopředu vědět, o čem kniha je, jistá zmatenost a váhavé odkrývání je tu zásadním elementem četby.
Kdo vydrží, má se na co těšit. Z postupně sbíraných drobků příběhu, které Clarková čtenáři po cestě zanechává s řemeslnou dovedností, začínají za bezútěšným světem vyvstávat první barvy i stíny. Z původně solipsistického okouzlení dotekem Mořské pěny a mramoru Soch se začíná rýsovat thrillerová, okultní zápletka, která s každou další kapitolou nabírá závratnou rychlost a vrcholí v akčním a emotivním finále.
Běžný postup, kdy se čtenářsky vděčné žánrové schéma využije pro experimentální nebo myšlenkový román, je zde převrácen naruby. Clarková neschovává pokoutně filozofii do krimi thrilleru, naopak, povedlo se jí napsat fantastický thriller v hávu studie osobní identity, lidského vědomí a vztahu člověka ke světu. Nenechte se však vyděsit, nejde o žádný pojmový rozbor, v jádru Piranesiho je, jak už to u většiny dobré literatury bývá, poutavý a napínavý příběh.
Středobodem knihy je postava Arneho-Saylese, anamnéziologa a mága, jak sám sebe charakterizuje v jednom z rozhovorů. Clarková sice explicitně odkazuje na C. S. Lewise, ale nezapře se jistá podobnost s Mágem Johna Fowlese a návaznost na myšlenkový odkaz, který anglické literatuře zanechala Shakespearova Bouře.
Zatímco v Mágovi se iluze měla tvářit jako realita, v Piranesim se realita tváří jako iluze. Arne-Saylesovi věrní v ní však jeden po druhém mizí, ať už jako oběti jeho promiskuitní homosexuality, ďábelské manipulace, myšlenkové převahy, či prosté nesympatie a zlovolnosti. Jde o úchvatný portrét zvráceného akademického génia mimo dobro a zlo, průkopníka na hranici vědy a okultismu.
Nikdy mě příliš nezajímalo to, čemu byste mohl říkat morálka, ale jistou hranici jsem nepřekročil – zhroucení civilizace jsem způsobit nechtěl. Možná jsem se mýlil. Nevím. Ale jsem tak trošku sentimentální.
Laurence Arne-Sayles
Na straně druhé stojí laskavý a svědomitý Piranesi, muž Rozumu, Vědy, ale také náboženského obdivu ke Světu, který ho zahrnuje nekonečnou Laskavostí a nezměrnou Krásou. Bedlivý čtenář si povšiml zvláštního užívání velkých písmen pro běžné jevy, kterými Piranesi ve svých denících (jejichž prostřednictvím je nám příběh vyprávěn) vyjadřuje obdiv a úctu k živoucí podstatě svého světa, pro jiné pustého labyrintu, jejž nazývá Dům. Můžeme zde také hledat kontrast k všednosti a destruktivní nezaujatosti, s jakými ke svému životodárnému světu přistupuje moderní člověk.
To je také jeden z motivů, o kterém mluví sama Clarková v rozhovoru pro Guardian (a kde se rovněž svěřuje s nemocí a problémy, které jí bránily psát a vytvořit fanoušky očekávané pokračování Jonathana Strange).
Člověk se může ke světu obracet čistě jako ke zdroji, tedy něčemu, co má pro sebe a ostatní lidi vytěžit, anebo naopak jako k něčemu ne-lidskému či lépe nad-lidskému, co zůstává svébytné, co se lidským potřebám dokonce vzpouzí, co si zaslouží úctu a péči právě pro svoji odlišnost od toho, co je vytvořené a umělé. Všechny postavy v Piranesim představují určité tváře rozumu a vědy, přesto mezi sebou nemohou být odlišnější právě v tom, jak se vztahují k druhým a ke světu.
Pro ty, kterým jméno v názvu knihy nic neříká, zmíním ještě odkaz k postavě italského architekta, grafika a archeologa Giambattisty Piranesiho. Ten proslul kromě inovativních a sociálně citlivých vedut také jako autor série šestnácti leptů s názvem Smyšlená vězení. Sugestivní pohledy do rozsáhlých podzemních prostor plných kamenných arkád, schodišť, lan a různých mechanismů s působivou a dramatickou geometrickou kompozicí inspirovaly řadu romantických a surrealistických umělců. Na ně bych se však podíval až po přečtení knihy, byla by škoda připravit se o vlastní, původní imaginaci Piranesiho světa.
Díky překladu Viktora Janiše může čtenář sáhnout i po českém vydání bez obavy, že by kniha ztratila něco ze svého kouzla, ostatně to tentokrát zůstalo věrné originální edici i grafickou podobou obálky s obrázkem fauna (další odkaz, který tentokrát ponechám na čtenáři). Piranesi je i přes svůj pomalý start napínavým a pohlcujícím románem, který potěší jak fanoušky mysteriózního, komorního fantasy, tak přemýšlivé čtenáře se zájmem o přesah a myšlenkové pozadí v žánrové literatuře. Těm pak nakonec nezbývá než doufat, že další román z pera Susanny Clarkové uvidíme dříve než v příští dekádě.
Kritická esej navazující na tuto recenzi vyjde v podzimním čísle časopisu Lógr.